"Co má příjít, to přijde, a pak se tomu postavíme."
- Rubeus Hagrid, Harry Potter a Ohnivý pohár (kniha), str. 559

Aktuální povídky:
14. kapitola povídky Nechť se znovu setkáme (o páru Bellarke)
13. kapitola povídky Ples (o páru Bellarke)
4. kapitola povídky Hledání opory (ze světa Harryho Pottera)
3. kapitola povídky Válka emocí (o páru Kabby)
6. kapitola povídky Dvojí tvář (detektivní povídka)
Jednorázová povídka Bellamy Blake - Smíření
Jednorázové povídky:
Odkaz na veškeré jednorázové povídky zde. Všechny se týkají The 100.

Jsem ráda za všechny komentáře, klidně i k starším článkům.

Bellamy Blake - Smíření

16. září 2015 v 11:31 | Liesel |  Jednorázové povídky o The 100

Autor: Liesel (není to zkopírované, ani přeložené)
Výskyt: Seriál The 100
Pár: Žádný, povídka je o samotném Bellamy Blakovi
Název povídky: Bellamy Blake - Smíření
Tip povídky: Z pohledu Bellamyho, jednorázová, Fan-Fiction
Místo děje: V mysli Bellamyho
Čas děje: Po ukončení druhé série The 100, den
Omezení: 12+
Popis: Bellamy zůstal v Camp Jaha a hlavou se mu honí spoustu myšlenek...


Povídka:
Vracím se do Campu Jaha. Clarke už zmizela v lesích. Cítím se tak sám. Před pár hodinami jsem... zabil přes 300 lidí v Mount Weather. Většina z nich byla nevinná. Ale musel jsem to udělat. Pro své lidi. Stejně jako oni zabíjeli mé lidi, odběrem kostní dřeně, aby byli zcela svobodní, já jsem je, společně s Clarke a Montym, zabil, aby mohl osvobodit a zachránit mé lidi. Nešlo to jinak. Nemohli jsme zachránit nevinné, museli padnout spolu s vinnými. A Cage utekl... ještě, že ho našel Lincoln, nesnesl bych pomyšlení, že zemřelo 300 lidí a ten nejhorší z nich by vyvázl.
I přes všechny tyhle důvody, kterými si můžu odlehčit svědomí, i tak jsem udělal nevýslovně hroznou věc. Všichni děláme vše proto, abychom přežili, ale zabít tolik lidí? To překročilo hranici. Nikdy by mě nenapadlo, že něčeho takového budu schopen. Ještě před dvěma roky jsem byl šťastný. Měl jsem mámu a svou malou sestřičku. Nebylo to ideální, ničil mě pohled na ni, pokaždé, když zalézala pod podlahu. Ale byli jsme rodina. Dokud jsem Octavii nevzal na ten pitomý ples! Všechno jsem zkazil. Ani nevím, jestli jí to za to stálo. Ta chvíle svobody za rok věznění, za popravení naší matky. Ale dostali jsme se na Zem. Kdoví, kde by jsme teď byli, kdyby Octavie nebyla poslaná na Zem, kdybych se na výsadkovou loď nevkradl k ní. Jedno vím jistě, nestál bych teď tady. Nelitoval bych toho, že jsem před chvílí zabil stovky lidí, a že odešla Clarke, kterou... kterou jsem měl rád. Zrovna ji. Ji, kterou jsem dříve nemohl vystát. Chápu, že ji tohle všechno zlomilo, ale odejít... Co má říkat její máma, co mají říkat její přátelé, její lidé, co mám říkat já? Všem nám na Clarke záleží, i když je někdy pěkně otravná, je jedna z těch nejsilnějších, které jsem potkal. Ale nemůžu jí to vyčítat. Já jsem udělal spoustu sebestředných a krutých rozhodnutí, některá se později ukázala jako omylná. A i tak jsem ji neztratil. Odpustila mi. Byla jedna z těch privilegovaných, jedna z těch, která tehdy byla čistá, ale i tak mi dala další šanci. I tak mě k sobě pustila blíže. Nedivil bych se jí, kdyby si mě držela od těla, ale ona udělala opak. Společně jsem vedli Stovku, společně jsme bojovali se Zemšťany. Nikdy jsem jim nevěřil, snad jen Lincolnovi jsem ochoten věřit, kvůli Octavii, ale těm ostatním. Nepřekvapilo mě, že nás podrazili. Ale mohli si vybrat vhodnější dobu. Všem bylo jasné, že jakmile skončí bitva s Mount Weather, spojenectví se rozpadne, ale že nás opustí během té bitvy, že se přidají k lidem, kteří jim desetiletí vysávali krev, kteří je měnili v Smrtonoše (Reapery), kteří je věznili a zabíjeli, to nenapadlo ani mě. Myslel jsem, že mají nějakou hrdost, ale očividně ne.
Ať se snažím, jak chci, pořád musím myslet na těla těch lidí, kteří zemřeli v jídelně. Byl to strašný pohled. Ale ne, do očí se mi nahrnuly slzy. Nikdo mě takhle nesmí vidět. Jsem přece vůdce Stovky, jsem přece muž. Nesmím brečet, už vůbec ne na veřejnosti. Stačilo, že mě viděla slzet Clarke, tehdy, když jsem si myslel, že jsem monstrum, tehdy, když mi dala odpuštění a přemluvila mě, ať se vrátím do tábora. I přes slzy, která se mi pomalu derou z očí, se trochu pousměju. Bude mi chybět, opravdu hodně. Nenápadně si otřu slzy z tváří, doufám, že si toho nikdo nevšimne. Ještě, že jsou všichni zaneprázdnění péči o zraněné, nechci se teď s nikým vybavovat.
Něco uvnitř mě trhá na kousky. Krom Mount Weather si vyčítám i své další činy. To, že jsem postřelil Kancléře Jahu. To, že jsem zničil komunikační rádio, což přispělo k zabití 320 lidí na Arše. To, že jsem mučil Lincolna, kvůli protijedu pro Finna. Finn, co ten by tomu řekl, zrovna on, který se z Pana Spravedlivého přehoupl na vraha 19 nevinných lidí... Dřív jsem nechápal tu jeho slabost pro Clarke, ale teď ano. Ona je tak statečná, krásná, chytrá a silná... o to více mě překvapilo, že odešla. Když jsme s Clarke zatáhli za tu páku, něco se v nás obou zlomilo, něco se v nás nenávratně poškodilo, ale stále jsme to byli my. Čekal jsem, že hned, jak se vrátíme do Campu, začne ošetřovat zraněné, ale ona se změnila. Změnila se a odešla. Nechala mě tu samotného. A já se s tím musím vyrovnat. Stejně, jako se musím vyrovnat s tím, co jsem udělal.
Už dlouho nejsem nevinný, to jsem byl jako dítě, má nevinnost vzala za své, když jsem dopustil, aby zatkli mou sestru a popravili mou matku, odevzdaný jsem byl a budu pro svou sestru, upřímný jsem nebyl od doby, kdy se narodila Octavia, na mírumilovnost jsem si nikdy moc nepotrpěl a na sečtělost také ne. Dlouhé roky jsem se snažil být neohrožený. Možná, že jsem silný, ale i zranitelný. Když jde o mou sestru, o mé lidi nebo o Clarke... cítím zodpovědnost za jejich ochranu. I když všichni prokázali, že se o sebe dokážou postarat sami. Ale já se o ně i tak postarám. Clarke možná odešla a Octavia má Lincolna, ale moji lidé mě potřebují. A právě proto si ještě jednou setřu slzy a jdu pomáhat zraněným.


Prosím, napište v komentářích, jaký je váš názor na tuto povídku. Budu ráda, když napíšete, jaký pohled postavy byste chtěli příště (třeba Marcuse Kana, Lexy...). Jsem si vědoma toho, že tato povídka je hodně zmatená, ale postava Bellamyho je hodně uzavřená a složitá, takže se mi těžko popisují pocity, se kterými se potýká.
Jinak, tuto povídku věnuji mé aff Percabeth, která si o ni požádala, čímž mě podpořila v psaní, na které mi poslední dobou chyběla energie.
Liesel
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Percabeth Percabeth | Web | 17. září 2015 v 16:50 | Reagovat

Povídka se ti moc povedla, krásně píšeš, ty pocity byly úžasně napsané, děkuju za její napsání a jsem moc ráda, že jsem ti po požádání k napsání dodala energii :D

A taky jsem ti chtěla poděkovat za to, že mě máš zmíněnou úplně dole :D potěšilo mě to.

Klidně si také řekni o povídku.. ráda nějakou napíšu na přání.. Zase tolik nápadů nemám :D

Percabeth

2 Liesel Liesel | E-mail | Web | 26. září 2015 v 10:10 | Reagovat

[1]: Děkuji za komentář a přečtení povídky :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama