"Co má příjít, to přijde, a pak se tomu postavíme."
- Rubeus Hagrid, Harry Potter a Ohnivý pohár (kniha), str. 559

Aktuální povídky:
14. kapitola povídky Nechť se znovu setkáme (o páru Bellarke)
13. kapitola povídky Ples (o páru Bellarke)
4. kapitola povídky Hledání opory (ze světa Harryho Pottera)
3. kapitola povídky Válka emocí (o páru Kabby)
6. kapitola povídky Dvojí tvář (detektivní povídka)
Jednorázová povídka Bellamy Blake - Smíření
Jednorázové povídky:
Odkaz na veškeré jednorázové povídky zde. Všechny se týkají The 100.

Jsem ráda za všechny komentáře, klidně i k starším článkům.

Nechť se znovu setkáme (Bellarke) - 7. kapitola

19. srpna 2015 v 10:40 | Liesel |  Nechť se znovu setkáme (kapitolová povídka z The 100)

Autor: Liesel (není to zkopírované, ani přeložené)
Výskyt: Seriál The 100
Pár: Bellamy Blake a Clarke Griffin (Bellarke)
Název povídky: Nechť se znovu setkáme
Tip povídky: Fan-Fiction, kapitolová
Místo děje: Země, Camp Jaha, les a okolí
Čas děje: Po ukončení druhé série The 100, den
Omezení: 12+
Popis: Poté, co se Clarke a Bellamy rozloučili, se Bellamy vrací do Camp Jaha a Clarke se vydává na cestu...


Pro připomenutí si můžete přečíst předchozí kapitolu zde.

Poslední odstavec minulé kapitoly - dění v lese a okolí - Bellamy:
Bellamy se rovnou vydal k Mount Weather. Věděl, že od starého tábora to jsou asi tak čtyři hodiny cesty. Měl sice hlad, ale rozhodl se s lovem počkat na večer, až najde Mount Weather. Teď musel pokračovat v cestě, která ho vedla k místu, kde zemřelo přes 300 lidí, díky jemu, Clarke a Montymu.

Poslední odstavec minulé kapitoly - dění v lese a okolí - Clarke:
"Chápu. Sbohem, Clarke..." řekla Lexa a lehce Clarke políbila na rozloučenou.
"Sbohem, Lexo..." řekla Clarke a odešla z jeskyně.

7. kapitola - dění v lese a okolí - Bellamy:
Bellamy už ušel pěkný kus cesty, bylo po poledni, což znamenalo, že brzy bude u Mount Weather. Při každém hlasitějším kroku sebou škubnul. Měl pocit, jako by ho kdykoliv mohl někdo napadnout. Jako by lidé v Mount Weather nikdy nezemřeli, jako by na něj čekali se svou armádou, aby mu mohli odebrat kostní dřeň a zabít ho. Ale to nebylo možné. Jistě, pár lidí možná přežilo, díky "léčbě" kostní dření, ale nemohlo jich být více než deset. Přesto byl ale Bellamy připravený na střet. Co věděl, tak přežil Emerson z bezpečnostní složky Mount Weather. Cage Wallace, který byl krátkodobým prezidentem Mount Weather, zabil Lincoln. Danteho Wallace zabila Clarke. Několik "vyléčených" vojáků bylo zabito v boji. Nemohlo tedy být moc přeživších z Mount Weather. Navíc teď, když ztratili svou základnu, svou technologii, své lidi, byli bezmocní. Měli uzavřenou dohodu se Zemšťany, ale ti by jim stejně nepomohli, snad.
Bellamy byl s každým krokem nervóznější. Nešlo o to, že by se bál nějakého souboje. Bál se svého svědomí a následků svých činů. Přesto šel dál. Něco ho tam táhlo. Byl to pocit viny z úmrtí nevinných, který mu chtěl připomenout, co provedl? Pocit uspokojení z vyhrané války, který ho táhl podívat se na poražené nepřátele? Pocit naděje, že tam najde Clarke? Nejspíše vše najednou, ale ten pocit uspokojení tam nějak chyběl. Bellamy byl rád, že vyhráli válku - ale za jakou cenu? Za takovou cenu, že pocit uspokojení se nemohl dostavit.
Bellamy se pořád ostražitě rozhlížel kolem sebe, se zbraní připravenou po ruce, když došel k hledané hoře. Zastavil se a ztěžka polkl. V jeho očích se objevilo tolik emocí - znechucení, strach, vina, vztek, lítost, zoufalství a láska. Láska ke Clarke.
Možná bych tam neměl chodit. Možná bych měl prostě jít dál, abych našel Clarke a nezdržovat se tady. Ale na to už je pozdě. Musím jít dovnitř. Musím vidět, jak to tam teď vypadá...
Bellamy se protáhnul pootevřenými hlavními dveřmi, které už nebyly nijak zabezpečené a zůstali otevřené od doby, co jimi procházeli lidé ze Stovky a z Archy, aby se dostali domů.
Byla tam chodba, dříve velmi dobře zabezpečená a nepřístupná nepovolaným, teď prostě jen další chodba, kde bylo sem tam trochu krve a jinak nic. Bellamy šel dál, nikde nic nebylo. Vydal k výtahům, zjistit jestli fungují. Raven a Kyle sice zničili turbíny a tím na chvíli odpojili i elektřinu, ale Mount Weather měla záložní generátory, takže elektřina nevypadla na dlouho. Otázkou bylo, zda ty záložní generátory pořád fungují, protože na chodbě byla téměř tma, jediné co jí lehce osvětlovalo bylo světlo z venčí. Těžko vědět, co Bellamy chtěl. Kdyby výtahy nefungovaly, Bellamy by se nedostal do dalších pater, díky čemuž by neviděl znovu ten masakr. Kdyby výtahy fungovaly, Bellamy by se dostal do dalších pater a viděl by ten masakr, ale i jeho potřeba to tam znovu vidět, ať už z jakýchkoliv důvodů, by byla uspokojena.
Měl stěstí - asi - protože výtahy fungovaly. Výtah vzal Bellamyho do pátého patra. Tam se znovu setkal tváří tvář s tím, co provedl.

7. kapitola - dění v lese a okolí - Clarke:
Clarke za sebou měla přes dvanáct hodin cesty, už byl večer. Cestou ulovila, upekla a snědla zvíře, které by, podle starých učebnic na Arše, mohlo být příbuzné se zajícem. Za celých těch dvanáct hodin nenašla jedinou jeskyni, jediný úkryt, prostě nic, kde by mohla pobýt. Krom toho, celou cestu trnula, aby náhodou nenarazila na Mount Weather, na Tondc, na cokoliv z její minulosti. Chvíli potom, co odešla od Lexy se Clarke ztratila, proto nevěděla, na co může narazit. Nakonec přece jen narazila na něco povědomého, ale nebylo to Tondc, ani Mount Weather, byl to starý tábor, kde dříve Stovka byla. Naposledy tam Clarke byla s Anyou.
První, co Clarke spatřila byla těla uhořelých Zemšťanů, které tam zaživa upálil Jasper s jejím svolením, když Zemšťané napadli tábor a výsadkovou loď. Clarke se udělalo na zvracení. Dalších několik stovek mrtvých, jejichž krev je i na jejích rukou. Nemohla se na to dívat. Otočila se a rychle se rozeběhla pryč od toho všeho. Běžela velice rychle a doufala, že neběží směrem ke Camp Jaha, k Tondc nebo k Mount Weather. Doufala, že běží pryč, daleko od minulosti. Po tvářích jí stékaly slzy, z hrdla se jí draly vzlyky a tíživé nádechy a výdechy. Takhle běžela další půl hodinu, plíce měla jako v ohni, nohy rozbolavělé, smysly v pozoru, aby se mohla vyhýbat všem větvím a stromům, které jí stály v cestě. Pak se zhroutila k zemi, bylo jí jedno, že nemůže popadnout dech. Jediné na co se teď soustředila byly její vzlyky, způsobené pocitem viny, bolestí ze ztrát a znechucením sama ze sebe. Vzlykala hlasitě a po tvářích jí stékala slza za slzou.
Jak jsem to mohla dopustit, jak jsem to mohla udělat? Tolik mrtvých - a jejich krev je na mých rukou! Zabila jsem Atoma, zabila jsem Finna, zabila jsem spoustu Zemšťanů, spoustu lidí z Mount Weather. Nezabíjela jsem jen vinné, zabila jsem i nevinné. Nikdy jsem to neudělala jen já, vždy v tom byl někdo se mnou, ale tíha té viny se tím nezlehčuje, i když by měla... Ať se vydám kamkoliv, minulost mě dostihne, vždy na něco narazím, i když nechci. Copak tady není jediné místo, které by mi nepřipomínalo, co jsem provedla? Jaha mluvil o Městě světel, ale tam se možná přesunou i mí lidé, takže tam jít nemůžu. Kam mám ale jít, kde mám dál žít. Nemůžu do konce života chodit po lese. Budu si muset najít nějakou jeskyni, to bude asi jediná možnost...
Clarke se přestala utápět ve svých myšlenkách, ne proto, že by jí bylo lépe, ale proto, že usnula. Byla moc unavená a potřebovala se vyspat. Usnula zhroucená na zemi, s tvářemi mokrými od slz, s těžkým dýcháním, uprostřed lesa.

Budu ráda, když napíšete nějaké komentáře, chtěla bych znát váš názor na tuto povídku. Další kapitola bude 24.08.2015 (za necelý týden).
Liesel
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Percabeth Percabeth | Web | 19. srpna 2015 v 20:24 | Reagovat

Tahle dvojkapitola byla skvělá. Líbí se mi jak píšeš, a doufám, že už se Bellarke brzo setkají. :3

2 Liesel Liesel | E-mail | Web | 19. srpna 2015 v 22:05 | Reagovat

[1]: Děkuji, a neboj, dočkáš se Bellarke setkání.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama