"Co má příjít, to přijde, a pak se tomu postavíme."
- Rubeus Hagrid, Harry Potter a Ohnivý pohár (kniha), str. 559

Aktuální povídky:
14. kapitola povídky Nechť se znovu setkáme (o páru Bellarke)
13. kapitola povídky Ples (o páru Bellarke)
4. kapitola povídky Hledání opory (ze světa Harryho Pottera)
3. kapitola povídky Válka emocí (o páru Kabby)
6. kapitola povídky Dvojí tvář (detektivní povídka)
Jednorázová povídka Bellamy Blake - Smíření
Jednorázové povídky:
Odkaz na veškeré jednorázové povídky zde. Všechny se týkají The 100.

Jsem ráda za všechny komentáře, klidně i k starším článkům.

Poslední společná vzpomínka (Flarke)

18. července 2015 v 12:04 | Liesel |  Jednorázové povídky o The 100

Autor: Liesel (není to zkopírované, ani přeložené)
Výskyt: Seriál The 100
Pár: Finn Collins a Clarke Griffin (Flarke)
Název povídky: Poslední společná vzpomínka
Tip povídky: Fan-Fiction, jednorázová
Místo děje: Les
Čas děje: V polovině druhé série (po dílu 2x05 - Human Trials)
Omezení: 12+
Popis: Finn se musí vyrovnat s tím, co provedl...


Povídka:
Finn se procházel lesem, zneklidněný nastalou situací. Měl na svědomí 19 vražd - 18 v Tondc, jednu v bunkru. Chtěl najít a zachránit Clarke, a taky, že jí našel...spíš ona našla jeho. Našla ho a viděla, jak zabíjí nevinné Zemšťany v Tondc. Od té doby s ním nepromluvila. Ani slovo, prostě nic. Je to teprve chvíle, co se vrátili do Camp Jaha, snad se to zlepší, ale... to, co udělal, se nedá vzít zpátky. Životy těm zavražděným nevrátí. A jemu nikdo nevrátí jeho nevinnost, ta je definitivně pryč.

Jak jsem to mohl dopustit? Nejdřív jsem byl proti jakémukoliv násilí, obzvláště násilí na nevinných. A teď jsem se dopustil hrozného násilí - dopustil jsem se vraždy, a to na devatenácti nevinných. Ach jo, tohle mi nikdy nikdo neodpustí. Raven se se mnou už dávno rozešla, Clarke jsem zlomil srdce a zničil jsem její představu o mě. Zemšťané... tak ti mě nenávidí, a budou se chtít pomstít.

"Finne? Co ty tady děláš?" zeptal se ho známý hlas Clarke. Finn byl překvapený, že s ním Clarke mluví.
"Procházím se..."
"Je to tu nebezpečné, obzvláště teď, když..."
"Když mě Zemšťané nenávidí. To jsi chtěla říct." dokončil za ní větu Finn.
"Nechápu, jak jsi to mohl udělat. Tolik nevinných..."
"Neovládl jsem se, Clarke. Nezvládl jsem to. Chtěl jsem tě najít, a pak mě popadl amok, když... myslel jsem si, že jsem tě ztratil. Že ti něco udělali. Takže jsem se chtěl pomstít. Ale já vím, že to byla chyba..."
"Chyba? Kvůli chybě neumírají lidé, Finne! Tohle byla vražda. Vražda mnoho lidí. Ne chyba!"
"Omluvám se, Clarke. Mrzí mě to. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového udělám. Já sám sebe nepoznávám. Vím, že jsem udělal hroznou věc, která mě bude pronásledovat do konce života. Vím, že jsem vzal život devatenácti lidem. Vím, že ti lidé byli nevinní, staří, mladí... Vím, že se ze mě stala zrůda, vrah, někdo úplně jiný. Ale už nikdy to neudělám. Nikdy! A jsem připravený nést následky za své činy. Je mi jasné, že se Zemšťané budou chtít pomstít. A nedovolím, aby to odnesl někdo další z nevinných. Vzdám se jim, když to bude potřeba..."
"Ale to tě zabijí..." změnila svůj postoj Clarke, protože nechtěla ztratit Finna, ale zároveň byla ráda, že je Finn schopen nést zodpovědnost za své činy.
"Udělám, co budu muset, Clarke. I kdyby... i kdyby to znamenalo konec..." Finnovi se nahrnuli do očí slzy. Už nemohl unést to, co udělal a nemohl snést to znechucení a ten strach, co k němu Clarke cítila. A rozhodně nemohl dopustit, aby se Zemšťané pomstili i ostatním, kteří jsou nevinní. Ale bál se... byť byl připraven nést zodpovědnost za své činy, bál se toho, co přijde. Věděl, že ho čeká bolest a nejspíše i smrt. A zároveň věděl, že si to zaslouží - to bylo snad nejhorší. Ale... každý udělal nějakou hroznou věc. Zemšťané také odpravili mnoho nevinných ze Stovky. A i Stovka udělala spoustu chyb. I lidé ze Stovky, i lidé z Archy se dopustili hrozných činů, v rámci přežití, v rámci svého přesvědčení. Bylo by nespravedlivé, kdyby byl Finn potrestán a ostatní ne. Jenže Finn od svých problémů neutíkal, takže se nehodlal vymlouvat, ani se nesnažil utéct... prostě chtěl přijmout trest za své činy.

Clarke si všimla Finnova výrazu, jeho slz v očích. Chtěla mu pomoct, ale nemohla mu odpustit, co provedl.

Jak mohl něco takového provést? A to kvůli mě... nedokážu se přes to přenést. To nejde. Tohle je úplně jiný Finn. Finn, který zabil 19 nevinných lidí. Ale nebyl jediný... Murphy mu v tom nezabránil... ale snažil se. A Bellamy zničil rádio, kterým bychom mohli dát Arše vědět, že žijeme, takže bylo zabito 300 nevinných lidí. Já sama jsem dala Bellamymu svolení, aby mučil Lincolna.... kvůli Finnovi. Dovolila jsem hroznou věc, kvůli někomu, koho jsem milovala a teď soudím druhého, který udělal něco podobného.Jenže tohle je Finn! Finn, se kterým jsem se poprvé pomilovala. Finn, který mi následně zlomil srdce. Finn, který byl proti násilí. A teď... je to Finn, který... mě miluje natolik, že se dopustil vraždy. Je toho na mě moc, tohle nedokážu. Stalo se toho tolik, a já už prostě nemůžu...

Clarke se začala utápět ve svých myšlenkách a sama se rozbrečela. V lese teď stáli dva lidé. Ani jeden z nich nebyl nevinný. Oba dva měli slzy v očích. Oba dva milovali toho druhého. Oba dva věděli, že je mezi nimi velká propast. Oba dva se na sebe podívali, s provinilým pohledem.

"Mrzí mě to, Clarke..." řekl Finn a do očí se mu nahrnuly další slzy.
"Mě taky, Finne. Ale přes tohle se nemůžu přenést. Nemůžu ti jen tak odpustit. Už tě vůbec neznám... Nemůžu..." Clarke se rozvzlykala. Finn je strašně moc chtěl utěšit, ale nevěděl, jestli může. Udělal pár kroků blíž ke Clarke.
"Nepřibližuj se... Prosím tě, nepřibližuj se, Finne." snažila se ho zastavit Clarke. Finn se ale stejně přiblížil a pomalu jí dal ruku na rameno. Clarke se mu vytrhla.
"Řekla jsem ti, aby ses nepřibližoval!"
Finna to stejně neodradilo. Objal Clarke jednou rukou kolem pasu a přitáhl si jí blíž k sobě.
"Okamžitě mě pusť, Finne! Hned!" řekla Clarke, už hodně naštvaně, a snažila se mu vytrhnout. Několikrát ho plácla přes rameno, ale on jí stejně nepustil. Clarke se ještě chvíli vzpírala, a pak přešla do tichého pláče a klesla k zemi. Finn klesnul s ní a objal jí oběma rukama. Opřel se o strom, jednou rukou jí hladil po zádech a druhou po vlasech. Zase měl v očích slzy. Clarke se mu už nevzpírala a přitiskla se k němu. Plakala mu na rameno.
"Nechci, aby se ti něco stalo. Já tě miluju, ty jeden blbče. Proč jsi to musel udělat... proč jsi to musel udělat... nesnáším tě za to, ale zároveň tě tak moc miluju..."
"Bojím se, Clarke. Hrozně se bojím toho, co mi Zemšťané provedou..."
"Já taky, taky se bojím toho, co ti Zemšťané provedou. Protože, já tě tak moc miluju... miluju tě..."
"Já tebe taky miluju, Clarke. už od chvíle, co jsem tě poprvé spatřil na Zemi, jsi se mi líbila. A pak jsme se pomilovali, a já se do tebe zamiloval. Jenže jsem ti pak zlomil srdce. A teď jsem ti ublížil. Hrozně mě to mrzí..."
"Já vím... vím to. Ale tohle je možná naše poslední společná vzpomínka. Možná už žádné další nebudou..." když to Clarke dořekla, rozbrečela se ještě víc.
"Omlouvám se, za to, že jsem ti tohle způsobil... omluvám se..."
"Odpouštím ti, jenom mě, prosím tě, neopouštěj. Prosím..."

Clarke ještě dlouho brečela a Finn měl ještě dlouho slzy v očích. Pak oba usnuli, přitisknuti k sobě. Když se Clarke ráno vzbudila, Finn byl pryč. Tohle byla opravdu jejich poslední společná vzpomínka...

Doufám, že se vám povídka líbila, a že mi dáte najevo své názory v komentářích. Prosím, napište, jaký pár chcete příště.
Vaše Liesel
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama